Peter mě bez dalších otázek následoval. Věděl, že bych neignoroval rozkaz bez vážného důvodu. Zároveň znal Rexovy schopnosti. Pokud pes něco zachytil, potřebovali jsme zjistit, co ho tak neúprosně přitahuje.
Po několika minutách jsme zmizeli mezi stromy.
Sníh nám místy sahal téměř po kolena. Vítr se opíral do větví a občas shodil ze stromů další vrstvu sněhu. Světla našich čelovek osvětlovala pouze úzký prostor před námi. Všechno ostatní pohltila tma.
Rex postupoval překvapivě jistě. Neodbíhal do stran a nezastavoval se při každém novém pachu. Držel se jedné linie, občas sklonil hlavu k zemi a pak pokračoval dál.
Zrazu zastavil.
Záhadné stopy na uzavřené cestě
Před námi se táhla úzká lesní cesta, kterou jsem dobře znal z předchozích pátrání. Od října byla uzavřená a podle dostupných informací se po ní nemělo jezdit. V zimě ji nikdo neudržoval a po posledním sněžení vypadala jako součást okolního lesa.
Rex však začal intenzivně čichat při jejím okraji.
Klekl jsem si a odhrnul rukavicí čerstvou vrstvu sněhu.
Pod ní se objevily dvě téměř rovnoběžné ryhy. Potom další. Když jsem se podíval pozorněji, rozpoznal jsem tvar dezénu.
Stopy pneumatik.
„Petře, podívej se na to.“
Kolega si klekl vedle mě a přejel světlem baterky po zemi.
„Auto?“ zeptal se.
„Vypadá to tak.“
„Ale tato cesta je uzavřená.“
Přikývl jsem.
Podle výpovědi Emininy matky měla malá odejít ze zahrady pěšky. Nikdo nezmínil auto, které by ji odvezlo, a v dosavadním pátrání se neobjevila informace, že by někdo dítě viděl nastupovat do vozidla.
Pokud tyto stopy skutečně patřily autu, znamenalo to, že se po uzavřené cestě někdo pohyboval i přes nepříznivé počasí.
Mohlo jít o starší stopy, které se zachovaly pod novým sněhem. Mohly souviset s lesními pracemi nebo s někým, kdo měl oprávnění do této oblasti vstoupit. Zatím jsme neměli důkaz, že souvisí s Emou.
I tak jsme je nemohli ignorovat.
Rex už mezitím pokračoval dál.
A my jsme šli za ním.
Tajemství staré poľovnícké chaty
Lesní cesta se postupně zužovala. Stromy rostly blíže k sobě a vítr tu zněl jinak, tlumeněji, jako bychom vstoupili do prostoru odděleného od zbytku lesa.
Po několika minutách se před námi objevila stará poľovnícká chata.
Poznal jsem ji jen zběžně. Stála na okraji malé čistiny, obklopená smrky. Její střecha byla zatížena sněhem a okenice se ve větru nepatrně pohybovaly. Budova vypadala opuštěně, ale při takovém počasí se nedalo spolehlivě říct, zda se v ní někdo nenachází.
Čekal jsem, že Rex zamíří k dveřím.
Nestalo se to.
Pes chatu obešel a zamířil k menší plechové stavbě ukryté za ní. Byla téměř celá zasypaná sněhem. Z dálky vypadala jako obyčejný sklad na nářadí nebo místo, kde se uchovávají staré poľovnícké potřeby.
Rex se zastavil před dveřmi a začal štěkat.
Nebyl to bezcílný štěkot. Pes zůstával na jednom místě, napnutý a soustředěný. Když jsem k němu přistoupil, uviděl jsem, že dveře jsou zajištěny vnější západkou.
Na chvíli jsem zůstal stát.
Peter si to všiml také.
„Martine,“ řekl tiše, „to se mi nelíbí.“
Plechová bouda nebyla místem, kde by se malé dítě mělo nacházet během sněhové vichřice. A pokud v ní někdo byl, vnější zajištění dveří vyvolávalo další otázky.
„Emo?“ zavolal jsem.
Odpovědí nám bylo pouze hučení větru.
Peter se pokusil západku uvolnit, ale byla zamrzlá a pevně zaseknutá. Když se mu ji nepodařilo otevřít, použil nástroj, který měl při sobě, a po krátkém zápase se zámek uvolnil.
Dveře zavrzaly.
Za nimi byla téměř úplná tma.
Rex se protlačil dovnitř jako první.
Zázrak pod starými přikrývkami
Uvnitř bylo chladno a vzduch páchl vlhkostí, starým dřevem a zatuchlými látkami. Světlo našich baterií přešlo po stěnách, několika rozbitých bednách a hromadě nepotřebného nářadí.




