ADVERTISEMENT
ADVERTISEMENT

Rex přešel k zadní stěně a zastavil se u hromady starých přikrývek.

Znovu zaštěkal, tentokrát kratší.

Potom sklonil hlavu a jemně strčil ňufákem do látky.

Něco se pod ní pohnulo.

Na okamžik jsem přestal dýchat.

„Emo?“ zašeptal jsem.

Klekl jsem si na zem a začal opatrně odtahovat přikrývky. Pod nimi se objevila malá postava v modré zimní bundě. Děvčátko leželo na boku, tvář mělo bledou a oči zavřené. Jeho vlasy se lepily na čelo a ruce mělo schované pod tělem.

„Našel jsem ji!“ zakřičel jsem.

Peter okamžitě přistoupil blíž a zavolal přes vysílačku, že máme pravděpodobně nalezené nezvěstné dítě a potřebujeme naléhavou zdravotní pomoc.

Klekl jsem si vedle Emy a pokusil se zjistit, zda reaguje. Opatrně jsem zkontroloval její stav a hledal známky života.

První sekundy byly nekonečné.

Potom jsem zachytil slabý puls.

„Žije,“ řekl jsem. „Ema žije!“

Peter si na chvíli zakryl ústa rukou. V jeho očích se objevila úleva, kterou jsme po devíti hodinách pátrání téměř přestali doufat pocítit.

Ema však byla v zlém stavu. Potřebovala okamžitou odbornou pomoc a nesměli jsme ztrácet čas. Snažili jsme se ji chránit před dalším chladem, omezit zbytečnou manipulaci a řídit se pokyny záchranářů. Při dítěti, které mohlo být delší čas vystaveno extrémnímu chladu, by nebylo bezpečné dělat prudké pohyby nebo se pokoušet o rychlé zahřívání bez potřebné péče.

Rex zůstal u ní.

Pes, který před několika minutami odmítal poslechnout rozkaz na návrat, si nyní lehl nedaleko děvčátka. Nepokoušel se ho olizovat ani se na něj tlačit. Jen klidně sledoval každý náš pohyb.

Potom Ema nepatrně otevřela oči.

Jen na malou škvírku.

Naklonil jsem se blíž, aby mě slyšela.

„Emo? Slyšíš mě, zlatíčko? Jsme tu. Pomůžeme ti.“

Její rty se pohnuly. Nejprve jsem nerozuměl, co říká. Přiblížil jsem ucho k její tváři.

„Co jsi řekla?“

Děvčátko se nadechlo a zašeptalo:

„Ujo Marek řekl… že mamina přijde.“

V té chvíli Peter ztuhl.

A já také.

Jméno, které během celého pátrání nikdo nezmínil.

Kdo byl ujo Marek?

Podíval jsem se na Petra. Jeho výraz mi řekl, že si uvědomil to samé, co já.

Pokud Ema znala člověka jménem Marek a spojovala ho s místem, kde jsme ji našli, museli jsme zjistit, kdo to je. Samotná věta však ještě neznamenala, že jí někdo ublížil. Mohla být vystrašená, zmatená nebo si po dlouhém čase v chladu pamatovat pouze útržky rozhovoru.

Nemohli jsme jí klást množství otázek. Byla vyčerpaná a potřebovala lékařskou pomoc. Rozhodl jsem se proto počkat, až bude v bezpečí, a soustředit se na to, aby se dostala k záchranářům.

Když se konečně objevil další člen týmu s potřebným vybavením, předali jsme mu všechny informace o jejím stavu a o místě nálezu. Ema byla připravena na převoz do nemocnice, kde ji mohli důkladně vyšetřit.

Až potom jsem se vrátil k tomu jménu.

Během služby jsem se naučil, že v podobných situacích je nebezpečné dělat předčasné závěry. Jedna věta může otevřít důležitou stopu, ale může být také špatně pochopena. Potřebovali jsme fakta, ne domněnky.

Zároveň jsme museli zachovat místo nálezu tak, aby se daly zdokumentovat okolnosti, za kterých jsme dítě našli. Vnější západka, stopy pneumatik i předměty uvnitř boudy mohly být důležité při dalším prověřování.

Pokud někdo skutečně přivezl Emu na toto místo, bylo třeba zjistit, kdo to byl a proč tam dítě zůstalo. Pokud se tam dostala jiným způsobem, museli jsme zjistit i to.

Jedno však bylo jisté: Ema se nacházela na místě, kde by ji při běžném pátrání bylo velmi těžké najít. A pokud by Rex odmítl odejít, možná bychom pokračovali zpět k autům, aniž bychom si všimli nenápadné cesty pod sněhem.

Reakce matky, která vyvolala další otázky

Když jsem se později setkal s Eminou matkou, měl jsem v hlavě stále tu samou větu.

„Ujo Marek řekl, že mamina přijde.“

Potřeboval jsem vědět, zda jí jméno něco říká. Rozhodl jsem se položit otázku přímo, ale bez toho, abych ji obviňoval nebo jí podsouval vlastní podezření.

„Kdo je Marek?“

ADVERTISEMENT
ADVERTISEMENT

Leave a Comment