ADVERTISEMENT
ADVERTISEMENT

Zhodila si objemnou zimní bundu, ponechala si služební výstroj a vzala úzkou baterku. Pomalu se zasunula do potrubí.

Beton ji tlačil do lakťů. Studená voda jí prosakovala přes rukavice a každý pohyb byl čím dál těžší. Po několika metrech se prostor mírně rozšířil.

A tam je našla.

Děti a jejich oddaný ochránce

Ema ležela na boku a chránila mladšího bratra vlastním tělem. Adam měl zavřené oči a jeho rty byly téměř bez barvy. Mezi nimi ležel velký hnědočerný pes. Jeho hřbet pokrýval sníh a led. Jednu přední labku měl neprirozeně vytočenou a na pleci měl zaschlou krev. Tělo se mu téměř nehýbalo.

Katarína se přiblížila co nejopatrněji.

„Ema?“ zašeptala.

Dívčátko pomalu otevřelo oči. Když uvidělo policistku, na tváři se mu objevil slabý náznak úlevy. Hned nato však pohledem zkontrolovalo psa.

„Prosím… nechte ho.“

„Neboj se, zlatko. Přišla jsem vám pomoci.“

Ema natáhla ruku směrem k zvířeti.

„On není zlý.“

Katarína se snažila mluvit klidně, i když si uvědomovala, že děti jsou silně podchlazené a mohou být v bezprostředním ohrožení života.

„Dostaneme vás odtud. Potřebuji jen vědět, jestli tě něco bolí.“

ADVERTISEMENT
ADVERTISEMENT

Leave a Comment