Milan Šimek pracoval v regionu dlouhá léta. Nechtěla jsem ho bez důkazů z ničeho obviňovat, záznam mohl obsahovat chybu, ale nesoulad mezi údajem o úhynu a skutečným stavem zvířete se nedal ignorovat. Tomáš navrhl, abychom si nafotili místo nálezu a kovový štítek. Bylo nutné oznámit okolnosti příslušným orgánům. „Pokud někdo úmyslně uvedl, že pes uhynul, musíme zjistit proč,“ řekl. Souhlasila jsem. Naší povinností je chránit zvíře, dokumentovat fakta a spolupracovat s úřady. Přesto jsem měla nepříjemný pocit, že číslo 317 a písmena VK nejsou náhodné.
Naděje pro Taru a její štěňata
Zatímco se začaly prověřovat okolnosti nálezu, naše každodenní práce se soustředila na Taru a její šest štěňat. Tara byla i přes svou slabost pozoruhodně pozorná matka. Když se některé ze štěňat odkutálelo dál, snažila se ho přitáhnout blíž. Postupně se v jejím chování objevovaly drobné změny k lepšímu. Začala přijímat potravu s větším zájmem a když jsme vešli do místnosti, občas zvedla hlavu a podívala se na nás bez strachu. Její ocas se už nehýbal jen slabě a opatrně.
Každý z těchto malých pokroků dokazoval, že její tělo dostává šanci se zotavit. Pravda se nedá nahradit domněnkami a někdy se odhaluje pomalu, prostřednictvím drobných detailů a dokumentů, které do sebe postupně zapadají. My jsme však odhodláni jít až na konec.
Někdy stačí jen jeden slabý pohyb chvostem, aby člověk pochopil, že boj za spravedlnost má smysl. Tara a její štěňata dostali druhou šanci na život a my uděláme vše pro to, aby se pravda o jejich minulosti konečně dostala na světlo.




